Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pes Equinovarus a my

24. 8. 2008

Pokud jste přečetli ten první odborný článek o Equinech možná jste se zděsili. Ale nic není tak horké jako to zezačátku vypadá.

Tuto vadu nám zjistitli na ultrazvuku už v 17. týdnu těhotenství. Obvykle se na to doktoři Obrazeknezaměřují (důvod proč se to většina maminek dozví až při porodu), ale já se na to cíleně ptala, protože manžel Equiny má take - na obou nohách. Eliška to má naštěstí jen na jedné nožce - na pravé. Což ale může v konečném důsledku znamenat, že postižené chodidlo bude menší a lýtkový sval slabší a že se nebude vyvíjet rovnoměrně. 

Díky včasnému zjištění jsme byli na PEC připraveni, teroeticky informováni co nás čeká a také jsem včas zkontaktovala lékaře zabývající se PEC - Mudr. J. CHomiaka z nemocnice Bulovka. Přesto jsme na pohled na nožku naší malé nebyli připraveni. V prvním okamžiku kdy ji vytáhli jsem koukala jen na nožku a připadalo mi to hrozné, myslela jsem že snad ani nikdy nebude chodit. Toto prožívají nejspíš všichni rodiče, obzvlášť pokud na tuto situaci nejsou připraveni. Ale chce to čas. Zpočátku je léčba náročná, ale úspěšná. Píšu tento článek s odstupem jednoho roku a s radostí jsem sem vložila poslední příspěvky - to že Eli chodí! A krásně!

ObrazekZpět k tématu. V Kladenské nemocnici začali Eli hned druhý den sádrovat (14 hodin po porodu) nožičku do správného úhlu. Během pobytu v porodnici (2 týdny kvůli nízké porodní váze a žloutence) jí vyměnili sádru asi 7x. Jak se později zjistilo, bylo sádrováno podle Vídeňské metody, která se neukázala jako účinná.

 

 

 

Po propuštění z porodnice jsme jeli na Bulovku do ambulance Doc. Chomiaka.  Tam původní sádru sundali a objednali nás na první sádrování s hospitalizací na Bulovku za pár dní. Fakt je, že nožka po sundání sádry vypadala úžasně, ale do večera byla téměř zpět ve špatném úhlu jako po narození. Z této doby mám jediné fotky, což mě do dnes mrzí, ráda bych měla srovnání se současným stavem. V té době jsem si poprvé mohla pochovat naši holčičku bez sáder a poprvé jsme mohli koupat.

Za 5 dní jsme nastoupili do nemocnice, kdy ji večer zasádrovali a nechali si nás přes noc, aby byla Eliška pod dohledem, pro případ, že by nožka otekla. První sádru hodně proplakala (nožku tlakem rovnají do správného úhlu), druhý den, když noha neotékala, nás pustili domů. Od té doby jsme jezdili na přesádrování každých pět dní. Což s několika týdenním prckem nebylo vůbec jednoduché.

Vstávali jsme v 5 ráno, absolvovali hodinovou cestu autem (často ve špatném počasí, začínal podzim), musela jsem si vždy domluvit nějaký doprovod, pro případ, že by Eliška plakala a výpomoc po sádrování. Někdy jsme čekali na doktora i několik hodin ve studené čekárně. U sádrování Eliška hodně plakala. Po prvních dvou sádrách to bylo opravdu příšerné, plakala pak každých 10 minut i ze spánku, celý den i noc. Bylo to vyčerpávající. 

Sádrovalo se myslím takhle 7x, pokaždé se nožka natočila o kousínek víc. Pak jsme dostali botičky - snowboard. Dlahy, které měli udržet stav dosažený sádrováním. Jsou to dvě Obrazekšněrovací boty na spojovacím železe, natočené do žádoucích úhlů.  Dlahy jsme měli dva týdny, když se zjistilo, že nožka má opět tendenci se horšit. Pan docent rozhodl o novém sádrování a po zpětném dosažení dobrého úhlu o protnutí Achillovy šlachy.
Jedná se o malou operaci, AŠ opětovně doroste. Hospitalizace byla na 3 dny.

Přesto to nebylo jednoduché. Eliška byla tříměsíční miminko, nešlo jí vysvětlit, že nemůže jíst, plakala hlady, od půlnoci do 2 následujícího dne nejedla. Také když mi ji přivezli zpět, bylo strašné dívat se na důsledky narkozy, cukala a trhala sebou jako by měla epileptický záchvat. Naštěstí to po několika hodinách pominulo. Další den nás propustili v sádrách domů. Každý den byl lepší a lepší. Sádry jsme tentokrát měli na 3 týdny. Jediné co nám jako důsledek operace či narkozy zustalo bylo hodně špatné spaní. Ale o tom jinde,

Po sundání sáder jsme měli opět nosit dlahy. Dlahy musí být na nožkách 23 hodin denně, sundavali jsme jen v nejnutnějším případě a na koupání. Někdy z kraje roku 2008 jsme byli na kontrole, p. doktorovi se nožka nelíbila a předpovídal nám velkou operaci v dubnu. Pustila jsem se do intenzivní rehabilitace, s Eliškou jsme hodně cvičili a protahovali a za dva měsíce při další návštěvě nás pan doktor hodně potěšil. Nožka vypdala výborně, na operaci to není a mohli jsme začít nosit dlahy jen na noční a denní spaní. Od té doby každé dva měsíce od pana doktora slýcháme dobrou zprávu: "zatím to k operaci není". Budu doufat, že tak to i zůstane. Nožka se vyvíjí a mění. Opravdu klid budu mít až Eliška dospěje a noha už se nebude vyvíjet. Držte nám palce.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA